Jak se tančí na Bittovou

Sprchujeme se 15x denně

Jelikož neustále chceme ven a venku prší a taky lítáme jak střelení, tak jsme pořád děsně zablácení a musíme pod sprchu. Nejdřív jsme se báli, ale nakonec v nás zvítězil lovec a útočíme nejen na sprchu, ale hlavně na odpad, kde se určitě něco schovává a my na to jednou přijdeme! :o)

V novém domově

Tak už ji máme doma. Po cestě chvilku plakala za maminkou, ale nakonec usnula a vydržela až domů. Cestovní taška se jí zalíbila, bere ji jako dobé útočiště před projíždějícími vlaky a taky pohodlný cestovní prostor. Z bráchů je podle majitele nejlínější, takže jí zcela vyhovovalo, že se celé odpoledne nosila.
Cestou jsme se ještě zastavili ve zverimexu ve Vaňkovce, kde jsme koupili šamponek a pelíšek, který okamžitě po příjezdu přijala za vlastní. Co nás ale posadilo do židle hned po příjezdu bylo, že jsme zjistili, že máme v bytě myš! Pobíhala si vesele po bytě a po posteli. Ještě v půl čtvrté ráno jsme napotřetí rozdělali celou linku, abysme ji vyhnali, ale nepodařilo se. Lentilka ještě není ani naočkovaná, tak mám strach, aby od ní něco nechytla nebo ji myš nepokousala.
Ráno jsme zjistili, že máme za linkou díru ve zdi a linu, takže se nejspíš prokousala pod podlahu.

Dneska jsme nastražili pasti a celé odpoledne čekali, až se ta ludra chytí. Nakonec to klaplo. Říkali jsme si, že ji necháme vychladnout, protože na tyhle věci nemáme moc žaludek, tak je dobré občas je nechat uležet. A ono to klaplo ještě jednou! Dvě! K zbláznění, jestli jich je tam víc. Modlím se, aby ne. Snad se dneska trochu vyspíme. Jediný, kdo spal minulou noc byla Lentilka.

Mimosa pudica

Sháněla jsem ji prakticky už od malička. Předloni jsem ji vypiplala ze semínka úspěšně ukradeného ve fakultním skleníku, nicméně jsem ji pak zalila tak, že sklopila listy a už je nenarovnala.
Dneska jsem udělala fakt dobrou koupi asi 10cm jedince této pohyblivé potvůrky a vypadá to, že by mohla mé zacházení nějaký pátek přežít.

Vybíráme pejska :o)

Po dlouhých debatách, zda ano či ne, jsme se konečně rozhodli pro "ano". Pořídíme si pejska. A protože nejlepší jsou voříšci, ideálním místem pro výběr pejska se zdál být útulek. Prosurfovala jsem weby snad všech útulků v republice (i slovenské) a jediný drobeček, který mě zaujal, měl již tři zájemce, uchýlila jsem se k pročítání inzerátů. Okamžitě mě udeřilo do očí hnědobílé štěňátko, kříženec jezevčíka a voříška, nabízené majitelkou ze Zlínska. Na inzerát jsem odpověděla a modlila se, aby to byla fenka. Fenka je moje základní podmínka :o) Na požádání mi slečna majitelka zaslala i detailnější fotografii. No posuďte sami, není rozkošná? :o)

Kala

Hurá, konečně jsem sehnala vytouženou žlutou kalu! Sice už má téměř po sezóně, ale snad ještě chvilku pokvete a bude mi simulovat sluníčko :o)
Hlavně doufám, že přežije zimu..

Norsko 12. - 31.8.

Po hodině a půl přeskládávání zásob jídla z jedné přepravky do druhé a vůbec celého kufru auta konečně vyrážíme z Tišnova na vytouženou svatební cestu (já + Vojta) a dovolenou (Katka + druhý Vojta) v Norsku.
Provoz na D1 zdá se být snesitelným, v 0:35 opouštíme kdesi za Teplicemi vlast. V půl druhé střídačka řidičů a navigátorů a nad ránem pak spací pauza asi 20 km od Rostocku. Spánek na dlažbě je pohodlnější než by se mohlo zdát a to ještě nevíme, že bude na dalších pár dnů jediný slušný..
V půl 12. vjíždíme do centra Rostocku. Architektonické slepeniny starého s novým se nijak výrazně neliší od českého nevkusu. Za 2,8 euro se projedeme tunelem a vedeme dohady, zda to bylo nebo nebylo pod mořem.
Hodina čekání na trajekt do Trelleborgu. Dávají si na čas. Sedm hodin na trajektu, počítáme stovky medúz všude na hladině. První švédskou noc trávíme na zapadlém parkovišti kdesi u stavby. Je teplo, nedeštivo.
Druhý den vstáváme už v 7, pácháme hygienu a vyrážíme na sever. Stále je příjemně teplo a slunečno. Po opakoveném pokusu konečně měníme mylně zakoupený olej a mizíme z benzínky dřív, než si prodavač všimne české popisky. Po obědě zvažujeme finančně-časové výhody trajektu vs. jízdy autem. Vynalézáme dovolenkový poplatek 10 NOK ("za to to přece stojí, když jsme na dovolené").Vítězí trajekt, takže vyrážíme na poslední chvíli (dle Katky "jak na šalinu")
Trajektový lístkař má trochu problém se spellingem, takže místo nás jedou zcela jiní lidé. No snad se to nepotopí (Bohuš nás záchrání).
Kocháme se malebným švédským pobřežím, skály zaoblené postupem někdejšího ledovce.
Duty free shopy jsou evidentně výhodné. Švédící i Norci během plavby vyplení regály a obsypáni modrými igelitkami s nápisem color line a blaženými úsměvy se pomalu navracejí ke svým vozidlům. My podléháme jen lehce (6 plechovek piva, 2 rittersporty). Jedním Norem jsme ujištěni, že Norsko je fakt drahá země. No když už to říká i domorodec, tak už je to co říct.. Po 19. hodině přistáváme v prvním norském městě - Larvik. Švédské roviny vystřídají kopečky a kopce. Pár hodin motání se po silnicích mezi jezery, konečně nacházíme místo k přespání. V Norsku je kempování tradičním sportem a je možné kempovat prakticky kdekoli. Jediným omezením je vzdálenost minimálně 150 m od obydlí (v některých oblastech jsou ty chatky tak akorát těch 150 m od sebe, takže moc místa se najít nedá).
Nad ránem nás zkrápí déšť a netváří se, že by hodlal nějak brzo přespat. Protože potůček, který nám romanticky šuměl za stany se přes noc změnil v řvoucí proud, balíme mokré stany a pakujem se do auta. Vyměkneme a začínáme uvažovat o kempu, alespoň pro další noc, než uschneme. Další problém ovšem nastává s jízdou. Cesta, na které jsme zaparkovali se večer zdála být kamenitá, nicméně dnes je z ní hezký bahnotok (už vím, co to je!), po kterém se vyjet nedá. Tlačíme auto co to jde, ale s každým záběrem se noříme níže a hlouběji do svahu. Po chvíli naše úsilí vzdáváme. Muži se vypravují do nejbližší vesnice hledat traktor, my ženy zůstáváme strážit našeho blátem znaveného oře. Ejhle ze zatáčky se řítí džíp. Blonďatý (jaký jiný taky) Nor má sice big car, ale žádný rope, nicméně ochotně odjede pro nějaký domů a vytáhne nás z bryndy. Nabízenou medovinu odmítne (možná i ze strachu, přece jen ta prohibice), každopádně aspoň neubyde.
Pokračujeme dál horami a jezery. Odpoledně se krásně vyčasí. Zastavujeme na parkovišti u jednoho z řady dřevěných kostelů a sušíme stany. Navečer nacházíme malebné místo na břehu jezera s výhledem na bílý domeček (tak takový, to by se mi líbilo :o)) Svahy nad jezerem protkávají křišťálové vodopády. Kluci se statečně okoupou v jezeře, my aspoň umyjeme hlavy. Ještě společné foto, dokud svítí sluníčko, cvak! Noc je jasná, k ránu přichází opět slabý déšť.


Druhý den přijíždíme do Geila. Turistický průvodce píše cosi o nudném lyžařském městě. Checknem oil level, probereme se mapami a letáky v turistinformation a vyšlápneme si na nejvyšší horu Prestholt. Je ovšem poněkud mlhavo. A taky pěkná kosa. Jsme asi 250 km od Bergenu, venku je 7,5 stupně.

Další den se vydáváme na celodenní výlet Hardangerviddou. Měsíční krajina ja pestrá desítkami druhů lišejníků a trav, divoká a po několika hodinách působí až klaustrofobicky. Začínáme se pomalu těšit na lidské tváře.
Cestou přes hřebeny Hardangerviddy projíždíme desítkami serpentýn a tunelů. Vrcholem jsou serpentýny v tunelech, jeden dokonce do spirály napříč celým kopcem, bluee. Pod námi se otevírají hluboce řezaná udolí a provázky vodopádů. Všude ovce, krávy. Zastavujeme na vyhlídce, kde jsou ovce tak oprsklé, že se nám sáčkují skoro do auta. Svačina nebude, smůla.

Další den dorážíme do Bergenu. Prší. Zoufale kroužíme lesem jednosměrek a zákazů stání nebo zastavení.
Nakonec končíme v P-hus, patrovém parkovišti. Na informacích se dozvíme, že všechny pokoje/hostely v centru jsou beznadějně obsazené.
Necháváme si zamluvit místo v kempu Midtun asi 10 km od centra.
Postavíme stany a dáme si konečně teplou sprchu.
Navečer vyleze sluníčko. Na další noc máme zamluvenou chatku v ceně 850 NOK, nicméně recepční jsou poněkud zmatené a noc ve stanu za 160 NOK/stan + 2 osoby nám nezapočítají, takže trávíme dvě noci za cenu jedné.




V neděli ráno vyrážíme do centra Bergenu, ochutnáme něco z rybího trhu, projdeme si nábřeží a Bryggen a malebné uličky nad centrem. V Madam Bergen si dáme vcelku levný oběd na váhu (asi 20 NOK/150 g) v podobě rybích koláčků (WTF?), rybí polévky a rybo-sýrového nákypu se zeleninou. Po obědě vyrážíme vstříc národnímu parku Jotunheimen. Po cestě nás vítají tyrkysově modré řeky a jezera, zasněžné vrcholky a vodopády. Člověk si začíná uvědomovat, jak barvy léčí. Den strávíme návštěvou největšího ledovce. Vybíráme jeden z jeho dobře přístupných výběžků Nigadrsbreen.

Zaparkujeme u recepce připomínající převrácenou loď a vydáváme se pěšky po trase pro pěší. Jako správní Češi samozřejmě pokračujeme pěšky. Po více než hodině klopýtání cestičkou pár metrů od silnice přicházíme k parkovišti, odkud vyjíždí loď přímo k ledovci. Z dálky vypadá splaz docela malý, teprve kilometr od něj zjišťujeme, že pod ním jsou lidé. Ledovec je nádherně modrý a působí nebezpěčně. Procházku v mačkách odmítáme. Zpátky už jdeme po silnici a posilňujeme se slabým kilem borůvek.


Jotunheimen nás vítá konečně pěkným počasím. Na odpočívadle potkáváme partičku Čechů, taktéž Brňáků a vyměnujeme informace. Po zaplacení mýta již obvyklých 20 NOK zastavujeme v Leirvassbu, vaříme oběd a opět sušíme stany. Hrubě po obědě (cca 14.30) vyrážíme na dvoudenní túru tvaru trojúhelníku. Cesta je náročná, klopýtáme každým krokem po kamenech.

Cestou potkáváme dva zdatné důchodce se psem, který si nese své jídlo v batůžku a vypadá, že ho ti starouši brzo uženou. Ke konci cesty pro změnu typická norská rodinka - dva caparti s minikrosnami (mám dojem, že Norové se s batohem na zádech už rodí), tatík a mamina nejmíň v sedmém měsíci. Všichni samozřejmě blonďatí.

Z pod kamenů na nás piští lumíci, nad hlavou se na nás šklebí ledovce.
Přeskakujeme potůčky a potoky, čvachtáme v rašeliništích.


Další den se regenerujeme a procházíme si městečko Lom. Ochutnáme tradiční chleba (první připomínající český), prohlédneme si geologické muzeum a kostel a pokračujeme do Ransverku, kde se máme setkat s kamarády. Ti nám doporučují výpravu za soby, kterou nadšeně uvítáme.
Ráno vyrážíme vstříc zvěři. Zpočátku to vypadá beznadějně, najednou se ale objeví páreček
sobů přímo před naším autem. Pak už jich jsou celá stáda.



Pokračujeme k Lillehameru. Brouzdáme někdejším olympijským městem, vyšplháme si na můstky a prohlídneme skanzen Maihaugen. Na večeři si dáme pizzu v italské restauraci a číšníci se k nám chovají jako k Čechům, možná protože se k nim chováme jako Češi(?)(!).

Naše cesta se stáčí opět k jihu, směřujeme do Osla. Oslo je trochu jako pěstí do oka po dvou týdnech v divočině. Žije si vlastním životem a trochu připomíná Brno. Ještě poslední foto z nábřeží, než se vybijí baterky, cvak!