Island 3. - 25. 7. 2008

Island jsou nekonečná lávová pole, černé pláže, kouřící hory, ovce, déšť a nezapadající slunce.
Mezinárodní letiště Keflavík se nachází asi 50 km JZ od Reykjavíku. My, co nám to proplatí škola a taky proto, že jsme přiletěli asi ve 2.30 místního času, jsme si dovolili se do hotelu svést taxíkem (cca 10 000 ISK; na Kč je to zhruba děleno 4), nicméně přímo od budovy letiště jezdí autobus za 1500 ISK, který vás ochotně doveze přímo do hotelu případně kempu.

Cestou jsme mžourali na placatou krajinu potaženou lávou. Sluníčko se tvářilo tak na šestou ranní. Když nás blonďatá taxikářka vysadila u hotelu, nejen, že nechtěla dýžko, ale naopak nám ještě odpustila "drobné" (měli jsme platit 10 340 ISK) a zaokrouhlila hezky na 10 000.
Později jsme se dočetli, že Islanďani nejsou vůbec zvyklí brát spropitné.

Po jednom dni máme prochozené centrum.

Nad městem ční katedrála Hallgrímskirkja, momentálně však v rekonstrukci.
Podél pobřeží zkoumáme moderněumělecké skulptury, známky života a odpad po velrybářských lodích, který se už stihl přeměnit v horninu.

Zaujal nás trávník. Každý český zahrádkář by asi jásal, kdyby nemusel čekat, až mu z hrsti semen vyraší trocha zeleného koberce, ale mohl si jako běžný Islanďan pár pruhů rozrolovat.
Někdy se ovšem koberce nechytí...

Následující týden trávíme víceméně na konferenci...
Až vám někdo bude tvrdit, že restaurace v Perlanu (vodojem s kopulovitou prosklenou a rotující střechou) je nejdražší v Reykjavíku, tak tomu můžete věřit. Cena za večeři je zde skutečně nadpozemská (večeře pořádaná pro účastníky konference vyšla na 6500 ISK), jídlo bylo ovšem také nadpozemsky hnusné. Kvalita vína, které jsme mohli (ač by člověk dle ceny očekával alespoň láhev) naštěstí ochutnat pouze v rámci 2 sklenic červeného a 1 sklenice bílého, s kvalitou jídla hrála dokonale sladěný duet. Byli jsme však servírkou (ze které se právě v momentě, kdy jsme jídlo kritizovali, vyklubala Češka) ujištěni, že by to taky nejedla.
Pokud chcete fakt luxusní jídlo, zajděte si raději do restaurace Reykjavík, kterou najdete na náměstí hned za informačním centrem a kde si za cenu 4300 ISK (což samozřejmě taky není málo, ovšem lze to po návštěvě pochopit) můžete sníst "all you can" od polévky, přes nejméně desítku druhů ryb, mořských potvor a dokonce velryby (ty jsme si teda nechali ujít), až po několik druhů dezertů.

Kromě předražené večeře jsme měli možnost se v rámci konference zůčastnit dvou výletů. První směřoval na poloostrov Snæfellsnes, kde z přístavu v největším zdejším městě Stykkishólmur vyplouváme za poznáním zdejšího ptactva. Nejoblíbenějším opeřencem jsou zdá se papuchalci a to nejen pro objektivy foťáků, ale i pro turistické žaludky (přímo na lodi nabízeli grilované).

Druhý výlet nás zavede po trase Golden circle (Zlatý okruh), kde navštívíme nejznámější místa Islandu - horké prameny Geysiru a Strokkuru, vodopád Gullfoss a národní park Þingvellir (čteno jako "th"), který je jednou z oblastí ležících přímo na styku evropské a severoamerické desky.


Další už samostatný odpolední výlet jsme si udělali do termálního koupaliště Modrá laguna, která se nachází nedaleko letiště Keflavík (doporučuju jako výbornou zastávku před odletem domů, autobus z Reykjavíku vás i s kufry přiveze k laguně a po vykoupání až na letiště).
Zpáteční autobus do Reykjavíku včetně časově neomezené vstupenky vás vyjde na 4400 ISK. Ačkoli jsou tyrkysově modré plochy rozsáhlé, přístupná je pouza malá část, kde je voda ochlazována na koupatelnou teplotu. V okolí koupaliště můžete narazit na výstražné značky varující před vroucí vodou.

Nenechte se zmást průvodci, kteří předesílají, že na dně laguny naleznete bílé léčivé bahno. Na dně naleznete spíš špínu, ono bělavé bahno je umístěno v kbelících v dřevěných stojanech asi na třech místech v bazénu. V budově bazénu (a po celém Islandu) si pak můžete z tohoto bílého zázraku nakoupit i kosmetické přípravky. Samozřejmě opět za zázračné ceny :o)
Ovšem maminkám/přítelkyním/sestrám/babičkám, kterým to případně povezete darem, raději neříkejte, že hned za koupalištěm jsou toho plné kýble :o)

V pátek dopoledne vypadneme z hotelu a snažíme se dostat k ring road. Máme v plánu v následujících dvou týdnech objet celý Island. Vzhledem k cenám půjčení auta (od cca 70 euro na den) a jízdenkám autobusů (14denní jízdenka kolem Islandu 28 000 ISK) volíme nejlevnější variantu - stopování.
Z Hlemmuru (busové nádraží Reykjavíku) se necháme vyvést na konečnou za město, kde chceme stopovat. Podaří se téměř napoprvé. Bere nás mladý Islanďan a hodí nás do Helly. Protože se chceme dostat na Landamannalaugar, za Hellou odbočujeme z ring road a stopneme opět místního, který nás vyvádí z našeho přesvědčení, že tahle silnice vede tam, kam chceme a směruje nás na jinou boční odkud je to asi 30 km k další frekventované silnici. Ale prý tam nějaká auta taky jezdí. Máme si jenom dávat pozor na místního farmáře, co prý nemá rád kempaře, zvlášť ne na svých polích. Naivně mu uvěříme a vydáme se na 30 km procházku prašnou cestou kamsi do nitra Islandu. Auto jezdí tak jednou za hodinu a staví každé páté. Ten den už stopneme jen Islanďanku, která nás hodí asi o 5 km dál a vypadá poněkud zděšená tím, kam se ubíráme. Před námi je ještě 20 km, písečná poušť a večer, tak nám nezbývá než se tu utábořit.

V šedočerném písku nedrží ani kolíky a mraky, vítr a představa dalších 20 km v dešti, co nás zítra nejspíš čeká, nás taky nijak zvlášť nepovzbuzuje.
Říkáme si, jestli ten domorodec nebyl náhodou ten farmář, co nemá rád turisty, před kterým nás tolik varoval.
Ráno prší. Balíme stan a vydáváme se hlouběji do pustiny, za níž se kdesi pod mraky schovává Hekla. Po dvou hodinách nás bere další domorodec se dvěma dětmi a vyhodí nás asi 3 km od hlavní silnice. Jsme sice už celkem promočení, ale blízkost větší frekvence aut nám dodává motivaci. Zastaví snad hned první auto. Tyrkysový starý volkswagen a párek Norů stejně starých jako my. Cestou si padneme do noty a nakonec se rozhodneme trochu změnit plány. Hlavně kvůli nepřízni počasí se vzdáváme svého Landamannalaugaru a oni výstupu na Heklu (která je nepřístupná kvůli současné aktivitě) a vracíme se zpět na ring road.
Cestou uděláme pár zastávek a k večeru dorazíme do Víku, nejjižnějšího města, kde si společně pronajmeme chatku. Večer si upečeme rybu, kterou naši společníci před pár dny na černo ulovili v nějaké řece. Chutná naprosto skvěle. Večer vyrážíme do místního baru ochutnat pár piv. Potkáváme celou tlupu Čechů a Slováků, kteří tu přes léto pracují jako kuchaři a číšníci.


Prakticky veškeré pláže na Islandu jsou černé.

Druhý den pokračujeme po ring road. Přejíždíme nekonečně široká koryta řek odtékajících z ledovců. Zastavujeme v národním parku Skaftafell, který je z obou stran obehnán splazy největšího islandského ledovce Vatnajökull. Cestou míjíme varovné nápisy, že se zde vyskytují tekuté písky.

O pár kilometrů dál křižuje ring road řeka Jökulsá, která vytéká z pod ledovce a tvoří nádhernou ledovcovou lagunu Jökulsárlón.

Následující noc se již naše cesty s norskými přáteli rozdělují a my se utáboříme v kempu nejistého názvu.

Další den vyrážíme opět na stop. Jdeme celkem dlouho než někdo zastaví, přitom provoz je vcelku hojný. Zastaví nám mladý německý pár a hodí nás do Höfnu. V kempu potkáváme další zaměstnanou Češku Petru. Večer si projdeme město. Je celkem nepříjemný a chladný vítr a v noci nám celkem cloumá se stanem. Ráno ale máme štěstí. Místo, které bývá díky blízkému ledovci obvykle zahaleno v oparu, krásně ustoupí opar a můžeme na chvíli vidět vrcholky hor za Höfnem.

Opět stopujeme, tentokrát je to bleskové, staví nám mladý pár Italů. On je bývalý krasobruslař, ona tanečnice. Stejně jako my směřují do Egilsstadiru, kde mají zamluvený hostel. vyměňujeme si vzájemně poznatky ze svých tištěných průvodců a královsky se bavíme nad tím, jaké jsou v nich často nesmysly. Objíždíme východní fjordy a občas uděláme občerstvovací nebo kulturní přestávku. Navštěvujeme v řadě letáků zmiňovanou "unikátní sbírku minerálů" jakési Petry ve Stodvarfjorduru.

Tahle dáma zdá se za svůj život vyrabovala všechna naleziště minerálů po celém Islandu a spolu s hromadou trpaslíků si z nich udělala skalku na zahrádce. Každopádně na tom solidně těží (vstup 500 ISK).
Když přijedeme do Egilstadiru naši tentokrát italští společníci navrhují společnou večeři ve městečku Seyðisfjörður, kde mají být podle jejich průvodce nějaké dobré restaurace. Dohodneme se, že se všichni ubytujeme a oni nás pak vyzvednou autem v kempu.
V kempu pracuje další Češka Mirka (začínáme mít dojem, že Islanďani snad ani nepracují, když jsou všude cizinci) a vůbec častěji zaslechneme v kempu češtinu.
Za hodinu nás vyzvedávají Italové a jedeme do vedlejšího města. Nečekaně je zde restaurace pouze jedna. O tom, že je neskutečně drahá a určená opravdu jen pro gurmány a ne pro 4 lidi vyhládlé po celodenní jízdě autem už průvodce mlčí. Protože jsme všichni vegetariáni a na lístku je jenom jehněčí a vepřové, kuchaři nám ochotně připravují vegetariánské menu. Nutno říct, že jídlo bylo opravdu výborné jak pro oko tak pro chuťové buňky a s kvalitou jídla v Perlanu naprosto nesrovnatelné. Nicméně našim žaludkům to nestačilo, tak jsme přesídlili ještě do pizzerie v Egilstadiru, která byla rádoby ve stylu Ameriky 50. let. Podávali tu pizzu s banány a číšnice (překvapivě domorodá) byla až česky protivná, nicméně dosytili jsme se.

Navečer jsme se v kempu seznámili s Broňou, důchodcem s Uh. Brodu, který v šesti týdnech objíždí Island na lehací tříkolce. Připravoval se na cestu již 9 let a Island je jeho 38. zemí, kterou na kole objíždí.

Je 16.7. a my se pokusíme dostat stopem na Mývatn, který je z Egilstadiru asi 160 km. Jdeme něco přes hodinu a bere nás farmářka, která je asi první Islanďankou, kterou poznáváme, co neumí prakticky vůbec anglicky. Obecně se tvrdí, že starší generace na Islandu mluví hůř, ale není to pravidlem. Jinak se anglicky domluvíte naprosto spolehlivě všude.
Hodí nás asi jen 13 km ke křižovatce, na které se odpojí ke své farmě ve fjordu a my musíme pokračovat do vnitrozemí. Tentokrát jdeme opravdu dlouho. Kolem projede tak 1-2 auta za 20 minut (a to jsme na dálnici!), ale ačkoli jdeme oblastí, kde v okolí 15 km není fakt ani noha, kromě občasné ovce, nikdo se nad námi neslituje. Když už začínáme kalkulovat kolik vody máme na přežití v téhle oblasti v následujících 24 hodinách, zastaví malé autíčko a povědomé obličeje. Německý pár, co nás vezl předevčírem do Höfnu. "Možná jsme si tu dovolenou měli zamluvit společně," směje se kluk. Dovezou nás až do Mývatnu. V Reykjahlíðu si zaplatíme kemp a hodíme řeč s Broňou, který nás už ráno předjel autobusem. Na tříkolce by se sem dostával proti větru aspoň tři dny.

Jezero Mývatn se svými pseudokrátery

Mývatn je asi nejvíce navštěvovanou turistickou oblastí. V kempu je to znát. Po pár dnech, co jsme zvyklí na kempy se třemi stany, nás tento se svými asi 60 stany a několika skupinami hlučných francouzských puberťáků celkem unavuje. Opět slyšíme i několik českých hlasů.
U Mývatnu se zdržíme pár dnů. Máme čas a je tu hodně věcí k vidění.


Půlnoční slunce nad Mývatnem.
Čelovka je v létě na Islandu celkem zbytečná.

Ráno si půjčíme na celý den kola za 1500 ISK. No... ráno... Naběhli jsme na recepci v 9, kdy se otevírá, abychom mohli brzo vyjet. Než se ovšem slečna dostala k tomu, aby nám už zaplacené kola dala, tak bylo deset. V momentě kdy však šlápnem do pedálů, zjistím, že moje přední kolo je úplně prázdné. Majitel kol a kempu se vyptává, kde jsme byli a co jsme s ním dělali.








Celkem blbá otázka, když jsme ho měli dohromady tak 10 minut v ruce. Zaplatili jsme navíc na každé 10 000 ISK vratnou zálohu. Prý ji po večerní kontrole, zda je kolo v pořádku, dostaneme zpátky, pokud to píchlé kolo budou chtít hodit na nás, tak nás to asi pěkně namíchne. Zajímalo by mě k čemu je teda ta večerní kontrola, když nezjistí defekt...
Čekali jsme další hodinu než nám kolo vyměnili. Zajeli jsme si k sopce Krafle a k poli plném fumarolů a solfatarů. Zálohu jsme naštěstí dostali zpět.

Kdyby člověk nevěděl, že je na Islandu, připadal by si u Mývatnu tak trochu jako u kteréhokoliv českého rybníka. Pokud kempujete v Reykjahlídu, nenechte se nalákat tím, kolik je volných koutků a míst kolem jezera, stan si od něj postavte co nejdál jako všichni ostatní. Ačkoli vidina západů slunce, šplouchání jezera a společnost vodního ptactva je sebevíc romantická, černá hejna malých mušek jsou velmi nepříjemná. Naštěstí neštípou, ale jinak vám vlezou úplně všude. Pokud přece jen chcete pobýt u jezera, lze v kempu i místních obchodech koupit moskytiéru. Pokud jste kuřáci, možná zafunguje kouř :-)

Po poslední nepříliš dobré zkušenosti se stopováním jsme dále zvolili pohodlnější cestu autobusem. Nejprve vyrážíme do Húsavíku, kde zůstáváme dvě noci. První večer jsme si zajeli na pozorování velryb. Bylo ovšem poněkud větrno a vlnivo. Asi už jsem na houpačky moc stará, takže jsem byla ráda, že jsem vydržela asi 3 hodiny bez zablití až zpátky do přístavu. Fotku nemám ani jednu, protože jsem neměla odvahu do té slané sprchy, která na nás cákala zleva, zprava, vytahovat foťák. Ale velryby byly pěkné.

Dobrá rada - pokud nejste odbornící na velryby a nebo nemáte dobrou zásobu slovíček kytovců v angličtině, doporučuju si před plavbou zajít nejdřív na prohlídku velrybího muzea. Zde se jednak dovíte, čí ploutve že to vlastně můžete potom vidět (na požádání vám obsluha půjčí tabulku s anglickými a českými (!) názvy velryb), a taky jak to bylo s kosatkou z filmu Zachraňte Willyho.

Další bus nás odváží na naši poslední zastávku, druhé největší město - Akureyri. Nutno říct, že je mnohem přijemnější než Reykjavík. Sice možná nemá onu pověstnou Laugavegur (ulici plnou barů, restaurací, diskoték, borde... ehm), ale zato má přijemné uličky plné zeleně a stromů (!). Taky tu mají velkou botanickou zahradu. Pokud člověk neočekává žádnou velkou exotiku, ale spokojí se se záhonkem hluchavek, petúnií a vlčích máků, lze tu najít celkem romantická zákoutí.

Co se nám hodně líbilo bylo, že Island je narozdíl například od Norska více vegetarian friendly. Prakticky v každém obchodě lze koupit pestrou škálu druhů zeleniny a ovoce, často narazíte na prodejny se zdravou výživou a ve větších městech bývá i několik vegetariánských restaurací. V Akureyri byla vynikající vegetariánská restaurace Stadurinn. Kterou jsme měli hned vedle hostelu.

Čas návratu do rodné vlasti se kvapem blíží a nám nezbývá než si najmout další přibližovadlo směrem na Reykjavík. Váhali jsme jestli zvolit letadlo a podívat se na Island i z ptačí perspektivy, ale nakonec zvítězil opět autobus. Počasí nebylo nic moc na nějaký vyhlídkový let. Každopádne z míst vzdálenějších od Reykjavíku se vyplatí spíš použít vnitrostátní lety než autobusové linky ( i když nejlevnější je samozřejmě stopovat :-)).
Do Reykjavíku nám to trvá nějakých 5 hodin. Poslední islandskou noc trávíme v kempu kousek za olympijským areálem.

Zde přidám další tip: Pokud potřebujete bomby (camping gaz atd.) nebo jiné k vaření vhodné tekutiny, které si samozřejmě letadlem nepřivezete, můžete se před odjezdem do vnitrozemí zastavit v kempu v Reykjavíku. Protože zde většina turistů své cesty končí, nechávají zde také zbytky svých zásob. Někdy lze bomby najít i přímo v hale letiště. Plné pak koupíte prakticky na kterékoli benzínové pumpě či obchodě.




No a když už tam budete tak za mě podrbejte tuhle sekačku na trávu :o)









Pokud ještě nemáte dost, další fotky najdete v albech Island2008 a Reykjavík.