Vánoce III

Už jste tu zas
Tmavě zelené cinkající
Nutíte mě broukat si
Cosi o novinách a rolničkách
Seškrabovat připálené
Hrudky z plechů

Nechám se na pár hodin spolknout
Mlhou bez sněhu a konzumem
Abych ukořistila smrček
A dala mu pomíjivou naději
Ve stojanu s vodou

Až zapomenu na smutné šplouchání vany
Zabalím se do konce roku
Mezi nahaté dny

Tolik zbytečných pohybů

Jeden močí
Druhej ječí
A každej děláme to svý

V hlavě můrku
V ruce kůrku
A kus života na váhu

(Copak je možné přeskočit
vysoký jalovec rovnýma nohama?)

Kousek svíčky
Pod zavařovacími víčky
Nehtem vydloubneš knot
A pohladíš prázdno po zádech

(Byl bys našel i myšlenku
  kdyby ti nebylo tak špatně)

((Byla by tě našla i sama
   kdyby ses líp oblekl))

(((Kolik myšlenek už se muselo ztratit
    jen proto že se lidi
    tak blbě oblíkají)))

odnikudnikam

Krásně bolíš
Jako den otevřených dveří
Domu bez oken
Oceány vrhající se střemhlav do propasti

Nevytrhneš mě
Nejsem plevel
Jen ukaž
Kudy růst

Zas jednou

V ulicích padající listí
Krájí ticho
Podzim mezi nás drobí
Své každoroční dejavu

Technické služby fénují chodníky
Dráty vlaštovek stáčejí
Střelky k jihu

Vzdálenost mezi námi je jako plátno
Které bys pokreslil cestou ke mně
Je to písnička kterou bys zazpíval
A žádný čas by se neztratil

Jsem tak blízko jako jsem daleko
Není čas co by nás dělil
Je stejně brzo jako pozdě

Proč je člověk před zimou tak smutný?

Hledám v knihách čínských učenců
A kafovém lógru
Prázdno polykané po lžičkách

V neděli rozběhnu se přes zorané pole
Pošlapat rozkládající se myši
Pár stébel jako šnorchly
Ční z hnědých brázd

Dnes zapomnělo se mé srdce rozdělit
Možná bych měla jít domů a vyspat se
Z celého roku a ustlat novému

A něco vařit
Je přece neděle a ty příjdeš
A určitě budeš mít hlad

Po všem

Jen jsi tak seděla
S lokty opřenými o stůl
Hlavu v dlaních
Připomnělo mi to přesýpací hodiny
Začala jsem se bát
Aby ti unavená tvář
S kruhy pod očima
Neprotekla skulinou
Mezi prsty
Jako písek

Vypadala jsi tak
Souměrně a stabilně
Vůbec ne jako
Čerstvě podvedená
Ještě ani to kafe
Co jsem ti vařila před půlhodinou
Docela nevychladlo

K čemu tě mám

Když je mi veselo
        Navlékáš si mé úsměvy na šňůrku
        Plamínky mých očí vplétáš si do vlasů
        Posloucháš jak se mé miluju tě
        Odráží od okenních rámů
Od stolu k židli

Když je mi smutno
        Tvá náruč mi odnímá veškeré potřeby
        Skládají se do komínků
        Vedle šatníku

        Prstem ti kreslím po zádech
        Monet Gauguin Picasso
By záviděli

Když se mi chce povídat
        Ukládám si do tebe písmena
        Na teď a na chvíle kdy přestanou
        Vydávat noviny
        Máš jich plné tělo
        (Když tě chci zahrnout polibky
        vypadá to podobně)
        Pak stačí jen sešpulit rty
A jsou bezpečně zamčená

Když tě chci milovat
        Miluju tě od hlavy k patě
        Miluju tě od pasu
Nahoru a dolů
        Miluju tě od pasu
Všemi směry světa

Rána kdy se musím vzbudit bych zrušila

Zase se někam děješ
Zrovna když chci abys byl u mého stárnutí

Ten navyklý pohyb
Kterým ze sebe stahuješ přikrývku
Abys mi zpod ní nevypustil
Všechno teplo

Čím dál častěj zapomínám v puse
Kávovou lžičku když na tebe myslím

Celý den si budu tiše žárlit
Na každý atom co se tě dotýká

A kdybych se zas náhodou musela zítra probouzet
Chci být ovocem do jogobelly

Životu

Jiří Wolker tě
Musel milovat
Neboť neměl čas
Tebou pohrdat

Já ho mám
Bylo mi dopřáno
Na sklonku svého tebe
Omluvit se za své křivdy

Dovol mi živote
I za Jiřího Wolkera
Moct přidat se k jiným
Dělat že tě hledám
Tvou skutečnou hodnotu
Tvářit se
Že to všechno nevím

Dovol mi
Vysmívat se ti
A až se nabažím
Přijdu mezi prvními
Na kolenou tě odprosit

malé princezně co se nepotkává každý den

Na čelo si nakreslím
tuší kříž,
pod paži
žlutou obálku a budu
chodit kolem kostela
a až se mě někdo zeptá, řeknu,
že jsem boží posel a v obálce mám
osud světa.
„A jaký tedy bude?“ zeptá se on a já
odpovím: „Modrý, neboť je ve žluté obálce,
protože kdyby byl zelený, byl by v obálce červené.“
A člověk bude
chvíli stát, a pak se podívá
na hodinky a odejde.
Ale přijde jiný - Závistivec a zeptá se,
proč právě já jsem boží posel
a já odpovím,
že se nenašel odvážlivec,
co by vzal do rukou
žlutou obálku
a Závistivec se zeptá proč.
Odpovím, protože je v ní osud světa.
Závistivec se omluví,
neb sám usoudí,
že by nedokázal držet v rukou
osud světa
ve žluté obálce a odejde.
Pak přijde děvčátko. „Proč máš na čele ten kříž?“ zeptá se.
„To z úcty,“ odpovím. „Co je to úcta?“ zeptá se.
„Úcta je když prosíš a děkuješ za věci,
které dostaneš,“ odpovím a ono mě poprosí,
zda bych mu nedal svou obálku, když je tak krásně žlutá a já mu ji podám a ono poděkuje. Malýma ručkama z ní vykouzlí vlaštovku.
„Naučíš ji létat prosím?“ zeptá se
a já ji zdvihnu nad hlavu a pustím.
Vlaštovka se rozkrouží nad našimi hlavami.
„Ach, to je krása. Děkuji!“ zvolá děvčátko
a odběhne za ní a já tam zůstanu stát
bohatý jeho díkem a zbaven tíhy osudu.

Slunečnice

Seschlé pole
Sem tam náznaky
Původních barev
Ani nestihly dozrát
V tom podzimním šeru

Včera bylo léto
Měly jste času dost
A šmitec!
Prostě podzim

Shnilé hlavy
Co se točily za sluncem
Pokořeně klesly k zemi
Vzdát hold

Na zátylcích jim sedí ptáci...

docela brzo poránu

Dozněly poslední tóny varhan
    Modlitby sbalené do tašek odchází

Tak už to má za sebou
    Drobná fajfka v kolonce smrt

Před kostelem chlápek
    Po metrech stříká sprejem
        Žlutá kolečka na chodník…

momentka před probuzením

Jen na teď a na chvíli k nezaplacení
Koně se splašili
Vojtěškou provoněný teplý dech konírny
Vyvádí včely z úlů
A nad kopcem hřmí

Chvíli před tím

Byla už tma
Ale já potkala světlo
Usmálo se na mě
A zeptalo se co bych chtěla

Byla jsem unavená
Z toho věčného
Hledání a nenacházení
Tak jsem to všechno vyklopila
Neměla jsem sílu
Nic hrát
Jak to obvykle dělám

A ono jen mrkalo
Kolik jsem toho
Na něj vyblila
Až se mi zdálo
Že lituje
Že se vůbec ptalo!

Ale já byla v tu chvíli bezohledná
To všechno ve mně
Za ty roky
Bylo to jako
Zvednout stavidla
Jako když zmáčkneš čudlík
A z automatu se vyhrnou
Omylem všechny žvýkačky
A ty pak rozpačitě koukáš
Jak se kutálejí po zemi
Nevíš jestli utéct
Nebo si je cpát do pusy

Jak tam to světlo stálo
A já furt mlela
Jako neskromná naivka
Co chce od života všechno
A ještě dvakrát tolik
Stáli jsme na rohu ulice
Kousek od trafiky
Kam si každé ráno
Chodí stará cikánka
Koupit cigarety
A chvíli po ní cikáně
Ještě pro sirky
Co ona zapomněla
Ty včerejší někde rozsypala

Stáli jsme tam
Světlo trpělivě
Já rozhazovala rukama
Zvyšovala hlas
Popuzena vlastním monologem
Zas jsem to všechno prožívala
Ono se jen divně culilo
A mě došlo že jako chlap
Co si říká no jo ženská a ty její problémy
Dotklo se mě to
Tak jsem zmlkla a zhrzeně se mu dívala do očí

Vzalo mě do náruče
Jako dítě
A vzlétli jsme
A mě už nic nepřekvapilo

Chvíle kdy ty už spíš

Promlčené okamžiky
Kdy jenom koukám
Na ten šedý pruh na stropě
Cos zapomněl přelíčit
Protože tam dřív stávala skříň

A dívám se daleko
Tolik že vidím
Svou vlastní hlavu zezadu
Tak daleko že se můj pohled srazí
S mými myšlenkami
A zrodí se údiv
Nad dalším kouskem krásy
Kterou ty pořád nevidíš

Slib

Až si jednou budem blíž
Ty víš
Slíbils to..

Až bude zas jednou pršet
Usměj se
Říkáš že máš rád déšť
Ale tasíš deštník protože voda
Tak usměj se

Pojď ukážu ti cirkus

On ví že nesnáším cirkusy
Ale jdu
Chytím se jeho ruky
A chumel artistů
Nad hlavami bílých koní
Mě posadí do židle

Až budu mít dost peněz
Koupím si vlastní
Židli
A taky koně s artistou a pustím je na svobodu

Když

Zkouším rozstříhat
Závěsy názorů
Záhony trapných karafiátů
Uvažte mi tři kytky
To je fuk jak
Jsou na hrob
Nechci kytky
Chci spálit
Kouzlo nových začátků
Jak číst bibli po zpátku
Ymlaž a ybtildom
Ptám se proč
Ale Země taky neví
Proč ji Bůh stvořil
Všude otázky otazníky
Labutích krků
Na zdech kamenech
Housenky se kroutí
V otazníky
Spirály hlemýžďů

Prý jsi chodil
Po Vídni
A díval se
Po lidech po ulicích po autech
Ale nenašels
Jak chceš najít nic a všechno?
Nepotřebuješ dioptrie
Oči co neslyší a nedýchají
Všechno je tam
V tobě
Všechno
A nic...

Pochop

S Pánem v duši
Slunce ti sluší
Až srdce motýlů nad tebou usedají
A všechny věci zdají se být jak mají

Slyšíš?
To zvony umírají

Ne svět není místo
Je to stav
Kterým musíš projít

Stále chceš se zbrojit
Jen kdo nebojuje
Zvítězí

Ty

Jsi plovoucí pevnina
Co vždy se objeví
Když koráb mého osudu
Potřebuje zakotvit

Za tvým úsměvem
Skryje se všechen můj stud
Tvé oči jsou brána
Do světa
Co v sobě nosíme

Nezničitelný

Prosím

Kéž mohu
Naslouchat rytmu
Tvého srdce
Až do konce
Všech rán

A kdyby slunce
Už nikdy nevyšlo
Nezapomenu
Jak září

A kdyby mé oči vyhasly
Navždy uchovám v mysli tvé
Jak se smějí

A na dno světů
Vyryju
Svou lásku

Na konec duhy
Napíšu tvé jméno

A se svítáním
Tisíc nových
Myšlenek na tebe
Honí se hlavou

Skládanka

Jsem dítě
Unavené pochybnostmi
Bloudím a hledám
Kaluže už jen počítám
Nohy smáčím ve slunci
Není víc
Hledám slova
Co jak houby
Po dešti voní
Nevím jak Ti dát
Co mám
Jak Ti říct
Co chci abys uviděl
Co chci abys našel
A pochopil

Rozeber mě na kousky
A třeba už neposkládej
Nech si mě po částech
Vždyť každá Tě
Miluje stejně