Rána kdy se musím vzbudit bych zrušila

Zase se někam děješ
Zrovna když chci abys byl u mého stárnutí

Ten navyklý pohyb
Kterým ze sebe stahuješ přikrývku
Abys mi zpod ní nevypustil
Všechno teplo

Čím dál častěj zapomínám v puse
Kávovou lžičku když na tebe myslím

Celý den si budu tiše žárlit
Na každý atom co se tě dotýká

A kdybych se zas náhodou musela zítra probouzet
Chci být ovocem do jogobelly

Životu

Jiří Wolker tě
Musel milovat
Neboť neměl čas
Tebou pohrdat

Já ho mám
Bylo mi dopřáno
Na sklonku svého tebe
Omluvit se za své křivdy

Dovol mi živote
I za Jiřího Wolkera
Moct přidat se k jiným
Dělat že tě hledám
Tvou skutečnou hodnotu
Tvářit se
Že to všechno nevím

Dovol mi
Vysmívat se ti
A až se nabažím
Přijdu mezi prvními
Na kolenou tě odprosit

malé princezně co se nepotkává každý den

Na čelo si nakreslím
tuší kříž,
pod paži
žlutou obálku a budu
chodit kolem kostela
a až se mě někdo zeptá, řeknu,
že jsem boží posel a v obálce mám
osud světa.
„A jaký tedy bude?“ zeptá se on a já
odpovím: „Modrý, neboť je ve žluté obálce,
protože kdyby byl zelený, byl by v obálce červené.“
A člověk bude
chvíli stát, a pak se podívá
na hodinky a odejde.
Ale přijde jiný - Závistivec a zeptá se,
proč právě já jsem boží posel
a já odpovím,
že se nenašel odvážlivec,
co by vzal do rukou
žlutou obálku
a Závistivec se zeptá proč.
Odpovím, protože je v ní osud světa.
Závistivec se omluví,
neb sám usoudí,
že by nedokázal držet v rukou
osud světa
ve žluté obálce a odejde.
Pak přijde děvčátko. „Proč máš na čele ten kříž?“ zeptá se.
„To z úcty,“ odpovím. „Co je to úcta?“ zeptá se.
„Úcta je když prosíš a děkuješ za věci,
které dostaneš,“ odpovím a ono mě poprosí,
zda bych mu nedal svou obálku, když je tak krásně žlutá a já mu ji podám a ono poděkuje. Malýma ručkama z ní vykouzlí vlaštovku.
„Naučíš ji létat prosím?“ zeptá se
a já ji zdvihnu nad hlavu a pustím.
Vlaštovka se rozkrouží nad našimi hlavami.
„Ach, to je krása. Děkuji!“ zvolá děvčátko
a odběhne za ní a já tam zůstanu stát
bohatý jeho díkem a zbaven tíhy osudu.

Slunečnice

Seschlé pole
Sem tam náznaky
Původních barev
Ani nestihly dozrát
V tom podzimním šeru

Včera bylo léto
Měly jste času dost
A šmitec!
Prostě podzim

Shnilé hlavy
Co se točily za sluncem
Pokořeně klesly k zemi
Vzdát hold

Na zátylcích jim sedí ptáci...

docela brzo poránu

Dozněly poslední tóny varhan
    Modlitby sbalené do tašek odchází

Tak už to má za sebou
    Drobná fajfka v kolonce smrt

Před kostelem chlápek
    Po metrech stříká sprejem
        Žlutá kolečka na chodník…

momentka před probuzením

Jen na teď a na chvíli k nezaplacení
Koně se splašili
Vojtěškou provoněný teplý dech konírny
Vyvádí včely z úlů
A nad kopcem hřmí