16.6.
Počátky jízdy ověnčené nocí a dálničním osvětlením, autobusem šumí hatmatilka pražského, brněnského a našeho (kyjovského) ústavu. Nedostatek drobných na záchod při první zastávce. Naštěstí si Rozvadov v záchodových poplatcích nelibuje, tudíž návštěva lidmi nejoblíbenější místnosti proběhla sice s menší frontou, zato však zcela zdarma.
17.6.
Stromy, stromy, stromy, výběhy krav, muškáty v oknech. Kolují pasy, hnědnou banány. Kilometrové přeháňky, desetikilometrové zácpy, desetimetrové fronty na záchod. Přeleželé vlasy, touha po sprše. Zoufalých 23 hodin.
Prosvištění kolem Bruselu. „Tam za těma stromama je Atomium, ale to asi neuvidíte.“
Už jsme ve Formuli 1. „Chovejte se slušně nebo mi seberou pas. Vstáváme v pět. Ukliďte a dobrou.“
18.6.
Den před zítřkem. Žluť vlaku Eurotunelu. „Do you speak english? How long will you stay in England?“ „Vyhlašuju soutěž kdo napočítá nejvíc medúz.“ Desítky očí přilepených na skle miniaturního okénka, probodávající metry betonu. „Ještě nějaké čaje?“
Tlak v uších a v hlavě byl odporný, ale zdárně jsme ho překonali. Po záchvatech klaustrofobie jsme opět spatřili světlo světa, pevnou nadmořskou půdu a vyliskal nás mořský vzduch. Naše vtipná průvodkyně prohodila jen tak mimochodem, že ta tunelová stvůra jede až 300km/h, což způsobilo menší revoluci našich žaludků. Ještě menší poučení řidiči o řízení vlevo a za deset minut jsme v Doveru.
Malé přístavní město vybudované po 2. Světové. Nebyla jsem sama, kdo se chtěl hrabat na štěrkové pláži, ale přestože jsme posunem získali hodinu, čas nás kousal.
Jsme asi 60 mil od Londýna a jedeme. Zatím mně neznámo kam. Hm, tak už známo. V Milton Keynes jsme přibrali (někteří i na váze) další vtipnou průvodkyni, která nás hned na přivítanou zdeptala myšlenkou, že se tam vlastně vůbec nedomluvíme a navíc nám ani nevezmou bankovky, jelikož si vytiskli nové a našim zaostalým bankám to zatím nedošlo. Po okamžitém prošacování našich peněženek jsme se zklidnili, pochybnosti o neinformovanosti českých bank byly zažehnány.
Mimochodem Milton Keynes platí za neuznávané město, neboť bylo vybudováno uměle před 20 lety a nemá tudíž žádnou historii angličany požadovanou.
Vzhledem k tomu, že Skotům nebudeme rozumět vůbec a naší poetické průvodkyni, ačkoli je Češka, skloňování nic neříká, to bude docela zářivý týden.
První delší zastávka byla v Yorku. Na to, jak je populární v dějinách a tak vůbec, je to jenom malá díra, něco mezi Kyjovem a Hodonínem. Má to pět a půl ulice a ještě je to důležitě obehnané hradbami. Ale mají tam pěkné zahrádky.
Dalších pět romantických hodin v autobuse mě skoro zabilo. Drahá přítelkyně sore throat, co mě přišla včera navštívit a rozhodně se nebránila dlouhodobějšímu pobytu, zcela bránila mé komunikaci a to už i v češtině.
Když jsem asi poosmé usínala, dorazili jsme na místo. Ještě jsme asi deset minut klepali kosu před autobusem a s nuceným úsměvem trnuli, komu se dostaneme do spárů. Nakonec úspěšně dopraveny (já, Krista) do domu osmadvacetilété ženy se dvěma malými caparty, svalily jsme se do předem již připravených postelí a odmítly se hnout.
19.6.
První den začíná ranním seznámením s hlavou rodiny, která, jak jsme se později dozvěděli, se zde vyskytuje pouze zrána a navečer.
V půl deváté jsme měli být na parkovišti. Pro jistotu jsme projeli asi tak všechna parkoviště v Edinburghu a se zhruba dvacetiminutovým zpožděním jsme dorazili k autobusu.
Po jisté nezaznamenané době jsme přijeli do Holyrood House. Chvíli jsme se kodrcali po zámku, cpali jsme se svými svačinkami a obdivovali anglické trávníky. Dál se pokračovalo po Royal Mile, která má údajně dva kilometry (prý skotská míle) Pak už jsem tomu věřila...
Přes všechny kostely a kaple jsme se vyškrábali až nahoru ke „castlu“, mrkli jsme na ten šutr, co ho furt nikdo nechce ukrást, aby už nemohl být korunovaný žádný král, a taky na korunovační klenoty. Mělo se střílet z děl na ohlášení jedné hodiny, ale asi se nějak zapomněli.
Fascinovala mě výroba tartanů a ceny ještě víc.
Ještě fotka – památník Waltera Scotta – cvak.
20.6.
S únosným zpožděním byly jsme dopraveny na umělou naši autobusovou zastávku. První část programu dnešního vedla do podmořských akvárií (Deep Sea World). „Ale možná se tam nedostaneme, nemáme objednaný vstup. To nás jen tak napadlo, že bysme si tam mohli zaject.“ Nad celou tou akcí se tyčil rudě červený železniční mostík z roku 1890, kupodivu se ještě používá, což jakože teda jde. „Štěstí“ nám přálo. Pár žraloků a platýzů. Když se rybičky napapaly, pokračovalo se na Stirling. Následuje Glasgow. Prý město kultury, ale asi to bylo nedostatkem času, že se nám ta kultura nepodařila najít.
21.6.
Krajina severu se s průmyslovým jihem nedá srovnat. Naprosto nám vyrazila dech. Když někdo do mrtvolného ticha zahlásil „Tak tohle se mi líbí“, nezmohli jsme se na nic jiného než na souhlasné „Ehé“.
Loch Lomond, největší jezero. Mezi jednotlivými jezery jsou zdymadla, která zaujala především mužskou část zájezdu. Nadšeně jsme sledovali na Neptunových schodech, což jsou ta největší, jak „sa to tam otvírá a zavírá a tá voda tam tečé“.
Chvíli jsme ještě čekali až se nejvyšší hora Ben Nevis (1343 m) vynoří z mlhy, abychom si ji mohli zvěčnit. Někteří čekali déle a skoro tam zůstali.
Projíždíme soustavou čtyř jezer, poslední Loch Ness. Jelikož nám nebylo dopřáno si jezero vyfotit (opět nás tlačil čas), vyblejskli jsme si aspoň stejnojmenný hotel, snědli čtyři kila párků a jeli zpátky.
22.6.
A hurá domů. „Přejíždíme Temži. A vidíte? Tak támhleto v té mlze je Lodnýn. Jo, to jste asi nepostřehli, ale před chvilkou jsme míjeli několik takových známých měst, ale stejně jste je nemohli vidět, protože jedeme po dálnici. Ano a už jsme u Eurotunelu. Musím vás upozornit, že je tam nepříjemný tlak, to říkám hlavně těm, co mají nějaké problémy, ale nemusíte se bát za půl hodinky jsme venku. Jo, a prosím vás, záchody jsou vpředu, takže pokud někdo potřebuje, ať si pospíší, než se tam nahrnou jiné autobusy.“
23.6.
„Ano a loučíme se s Prahou... loučíme se s Brnem... a já se s vámi taky loučím. Brno nám tu nechalo kytaru. Jé, a taky jeden batoh.“
„Hele lidi Stražovják!“
