Vánoce II

Po roce jste přišly
A čekaly až se pokloním
Nepozval jsem vás dál
Hezky mezi dveřmi
Třásly jste se zimou
Vytáhl jsem ze skříně devítku
A vystřelil do vás ránu
Zacinkaly ty vaše zvonky
Vystřelil jsem podruhé
Začal z vás prýštit vosk a pryskyřice
Kapr co jste schovávali
Za zády
Spadl na chodník a rozbil si lebku
Vystřelil jsem potřetí
A kulka vás posadila na zadek
Trochu přitom zašustilo jehličí
Chladně jsem se díval
Jak z vás unikají
Všechna dětská přání
Nakonec šlo to moje
Pro jistotu jsem ho nakopl
Aby se nezkusilo vrátit
Pak jsem šel
Svázal vás
Řetězy s hvězdičkama
A nacpal vás do popelnice
Pořezal jsem se přitom
O střepy z ozdob

{bez názvu}

LAURA

„Tak pojď, kočičko. Jsi sladká…“

„Tak jak ses bavila?“ mžourá na mě máma zpoza pletacích jehlic. Vždycky, když je ve stresu, tak plete. Většinou svetry, ale nikdy je nikdo nenosí. Snaží se tvářit, jako by právě vstala, a ne že celou noc nespala ze strachu, že její holčičku někdo někam zatáhne. Ale ona mi věřila. Věřila, že nikdy nebudu kouřit, protože jsem zdědila její alergii na kouř z cigaret, věřila, že jsem inteligentní a neopiju se a nezačnu brát drogy, když vím, jak je to nebezpečné, a taky věřila, že poznám, kdy to se mnou někdo myslí dobře a kdy ne. Bohužel to ale někdy nedovedla poznat sama.
„Ale jo šlo to…“ odpověď jako vždy.
Je už skoro osm. Klopím hlavu, aby si nevšimla mých zarudlých očí. No jo travička zelená, na tu naštěstí alergii nemám a taky těch nevímkolik panáků udělá svoje. Vypadám jako angorák.
Zavřela jsem se ve svém pokoji a zatáhla rolety. S námahou jsem se vysoukala z načichlého oblečení. Kouř a ještě něco… Svalila jsem se na postel. Ten strop je pěkně popraskaný.
„Jednou nám to tu spadne na hlavu,“ říkávala máma.
Že lžu sama sobě, už jsem si zvykla, ale štvalo mě, že lžu mámě. Štvalo mě, že to nikdy nedovedla poznat. Netušila, co dělám po nocích. Pořád jsem její malá holčička.
Ani to včera za moc nestálo. Za poslední dva měsíce jsem měla jenom tři. Už nejsem tak podnikavá. Všechno časem omrzí. Jenom jeden pochopil, že je zbytečné, aby mi dával svůj telefon. Jak se vůbec jmenoval? Asi Pavel… Sakra, moje hlava! Aspoň ten chlast omezit. Taky jsem si mohla dát trochu pozor. Ani neměl kondom.

Vzbudila jsem se ve čtyři.
„Ohřej si oběd,“ zpoza jehlic máma ve stresu. Zase se pohádala s tátou.
V koupelně otevřené okno. Zatočila se mi hlava. Pyžamo páchlo lihovým potem. Shodila jsem ho ze sebe. Sprcha a pokus o očistec. Nová závrať a na jazyku zvratky. Záchod nesplachuje. Zdlouhavě to zalívám kelímkem na čištění zubů. Je na něm včelka Mája. Kdysi mi ho koupil táta. Kolik mi tehdy bylo? Šest, sedm? Pohled do zrcadla. Napuchlá víčka, zbytky make-upu. Mozek ještě trochu vynechává. Místo zubní pasty indulona. Zase zvracet. Záchod nesplachuje…
Studené, napůl zkyslé mlíko a tvrdý rohlík. Víc do sebe nedostanu.
„Běž se psem, od rána nebyl venku,“ zpoza jehlic. Chvíli poslouchám jejich monotónní cinkání. Chmatnu okousané vodítko, pod paži pražského krysaříka a jdu se nadýchat trochu smogu.
„Proč sis neohřála ten oběd?“


DITA

„Neboj, bude se ti to líbit, uvidíš.“ Dita cítila jeho ruku na stehně.
„Ne, Dominiku, víš, že nechci,“ prosila. Bolestivě jí sevřel ruku. „Já nechci, slyšíš?“

„Ne!“ škubne sebou. Ruka až po loket zkroucená někde za postelí. „Jenom sen. Chvála bohu.“ Svalí se zpátky na postel. Odkrvená ruka šmátrá v šuplíku za hlavou. Nějaké prášky na uklidnění.
Dominik na ni nikdy nespěchal. Chápal, že je věřící a s milováním chce začít až po svatbě. Přesto měla vůči němu pocit jakéhosi dluhu. Dneska ho ale nechtěla vidět. I když za to nemohl, potřebovala po té noční můře nabrat síly. Vždycky jí trvalo, než se s něčím vyrovnala. Byla příliš přecitlivělá.

DOMINIK

„Tak už ti ta tvoje konečně dala?“ vyrypoval Lukáš jako vždycky.
„Nechce dřív než po svatbě,“ odpověděl Dominik chladně a pomalu si zapínal svou saniťáckou uniformu.
„Cože?!“ vyvalil oči Lukáš. „To si ji vemeš, a pak zjistíš, že je v posteli jak poleno a co pak s ní, he?“ ušklíbal se.
„Ještě si ji neberu a jdi už konečně do hajzlu!“ odsekl Dominik. Za tohle ho nenáviděl. Lukáš žárlil. Sám na pořádný vztah neměl.
„Ještě aby jo! Já bych se na ni už dávno vykašlal. Víš kolik je holek, co ti daj na počkání?“ usmál se šibalsky při vzpomínce na minulou noc s Laurou.
„Ty se taky na nic lepšího nezmůžeš při svých stupidních kecech,“ pomyslel si Dominik, ale neřekl nic.
„Nehoda na páté východní,“ ozvalo se z dispečinku „starší muž a dívka, oba v bezvědomí.“
„Hned tam jedem,“ ohlásil se Dominik a vyběhl ze dveří.


Sirény, majáky. Zdrcující kopulace škodovky a tatry. Kolem olej a krev.
„Co ten chlap?“
„Infarkt. Okamžitá smrt.“
„Nosítka! Rychle! Ta holka ještě žije.“
„Máš puls?“
„Slabý. Nedýchá… Ztrácím ji! Jeď sakra!“

DITA

Zvonek. Otevřít okno, vystrčit ruku, vyhodit klíče. Cinknutí o chodník. Fialový klíč od vchodu, schody zas nikdo neumyl, červený klíč od bytu. Dominik se nemůže trefit.
„Otevři ty dveře!“ zařve. Panty zase vržou.
„Ty jsi opilý!“ odtáhne se Dita když otevře.. Vytrhne jí dveře z ruky a svalí se na gauč v obýváku.
„Já už ztrácím trpělivost. Jak dlouho to ještě bude trvat?!“ rve si vlasy. Je opilý. Na vlasech si vždycky zakládal.
„Co se stalo? Vypadáš hrozně,“ klekne k němu. Pozoruje jeho zarudlé oči. Vypadá jak angorák.

LAURA

Venku zas lidi. Krysařík močí na žlutou trávu. Lidi, psi a auta. Nesnáším to. Lidi, psi, auta. Bude už tma. Lidi, psi, auta… a Dominik. Dominik? Je bledý jako stěna. „Dita…“ blesklo mi hlavou. Něco se stalo.

DOMINIK

„Pohádali jsme se…“ rozsvítily se pouliční lampy „já jsem nechtěl… něco jsem vypil… měl jsem blbej den. A Dita nechce… vždyť víš…“ rozbrečel se.
Věděla jsem. Potřeboval uklidnit. Šli jsme k němu.

DITA

„Crr! Lauro, zvedni to!“ Ditiny prsty těkají po sluchátku. Celá ta scéna s Dominikem jí probíhá hlavou pořád dokola.
„Malá holka, chápeš to?! Mladší než ty! Už to nikdy nebude dělat. Už nebude dělat vůbec nic!“
„Dominiku, jsi opilý..“
„Umřela mi pod rukama, copak to nechápeš?! Nemůžeš vědět, kolik času zbývá tobě!“
„Lauro, prosím tě, zvedni to!“
„Laura šla ven se psem - mám něco vyřídit?“ chvilka bez jehlic.

LAURA

„Tý holce ještě nebylo ani patnáct,“ řekl Dominik po tom už mnohem klidnější. „Neřekneš to Ditě?“
„Ne,“ zapínám si blůzu. Samozřejmě, že ne. Chmatnu okousané vodítko, pod paži pražského krysaříka a hurá na smog.


„Volala ti Dita,“ zpoza jehlic. Už dopletla rukáv.
„Byla nějaká divná. Máš se u ní zastavit.“
A zase smog.


Zvonek. Otevřít okno, ruka, klíč na chodník. Fialový od vchodu, schody zas nikdo neumyl, červený od bytu. Panty zase vržou.
„Lauro!“ Dita se mi s pláčem vrhne kolem krku. Ještě cítím Dominika.

„Dominik má pravdu,“ řeknu jí, když se uklidní. Vždycky jí trvalo, než se s něčím vyrovnala. Byla příliš přecitlivělá.
„Nemůžeš vědět, kolik času zbývá tobě…“
„Ty myslíš, že mám…“ Přikývla jsem.

DITA

Zvonek. Okno, ruka, klíč. Fialový, schody zas nikdo nemyl, červený. Panty zase vržou.
„Mám strach, Dominiku.“
„Neboj, bude se ti to líbit, uvidíš.“


Dita je bledá jako stěna. Bílé zdi ji vždycky deprimovaly a ordinace ještě víc. Byla příliš přecitlivělá.
„Jste těhotná, slečno Chrástková,“ řekne doktorka jakoby mimochodem. Dita se sesune k zemi.
„Slečno Chrástková! Sestři pojďte mi pomoct.“


Fialový, schody pořád nikdo neumyl, červený. Panty pořád vržou.
„Těhotná!“ hučí jí v hlavě. „Crr! Lauro, zvedni to!“ Už je tma.
„Laura šla na nějakou oslavu, mám něco vyřídit?“ druhý rukáv už je hotový.
Dita se svalí na postel.
„Těhotná, těhotná!“ rve si vlasy. Ruka šmátrá v šuplíku za hlavou. Plná hrst prášků. „Nemůžeš vědět, kolik času zbývá tobě…“

DOMINIK

Zvonek. A nic. Znovu. Třeba nejde proud. U vchodu otevřeno. Schody zas nikdo neumyl. Náhradní klíče v botníku. Fialový ne. Červený, Dominiku. Panty zase vržou…


„Dívka v bezvědomí. Předávkování léky…“ ozve se dispečerka.
Sirény, majáky, tma. Lidi, psi a pouliční lampy.
„Nedýchá… Ztrácím ji. Jeď sakra!“

LAURA

„Tak pojď,kočičko. Jsi sladká…“
Ten kondom, kruci! Blbé kecy a telefon si nech!

Svět je nádherné místo k zabití

Přece je to tak
Všechno je (na) čas
Hlupák kdo chce času měřit délku
Nemá ani objem

Řekla mi učitelka když jsem nezvládla písemku z dějepisu:
Kdo nezná historii nemůže znát budoucnost protože historie se opakuje
Přišlo mi to směšné
Ne to že se opakuje
To že ji nebudu znát
Budoucnost

Řekla jsem jí že možná nechci
Vážně přikývla ale to jenom proto že si to promítla do dnešní politické situace kde to smrdí třetí světovou

Nic není nebezpečné protože to směřuje ke smrti
Je tak bezpečné zemřít
Zemřít před dveřmi ideálna

Proměny

Dotkni se mě
A já se proměním
V rozkvetlou magnolii
A budu těšit všechny
Kteří své štěstí ještě nenašli

Dotkni se mě
A já se proměním
V řeku
A odnesu s sebou zlobu

Dotkni se mě
A já se proměním
Ve vítr
A roznesu po světě tu zprávu
Že nic není marné

Dotkni se mě
A já se proměním
V Amorův šíp
A zasáhnu každého
Kdo marně hledá lásku

Dotkni se mě
A já roztaju
Jako sníh
A přijde jaro

Pat

Láska na polích šachovnice
Zoufalá zbytečná
Láska dvou střelců
Co se nikdy nesetkají
Dvě cesty bez společné křižovatky
Dva světy
Světlo
Tma
Marné
Všechno
Bez smyslu
Pohyb z kouta do kouta
Prostor kolmých hranic
Osm na osm
Každý přesně půl
Žádné sdílení
Opustit svět hranatých pravidel
Najít si svá...

Skotsko 16.6 –23.6.2001

16.6.

Počátky jízdy ověnčené nocí a dálničním osvětlením, autobusem šumí hatmatilka pražského, brněnského a našeho (kyjovského) ústavu. Nedostatek drobných na záchod při první zastávce. Naštěstí si Rozvadov v záchodových poplatcích nelibuje, tudíž návštěva lidmi nejoblíbenější místnosti proběhla sice s menší frontou, zato však zcela zdarma.


17.6.

Stromy, stromy, stromy, výběhy krav, muškáty v oknech. Kolují pasy, hnědnou banány. Kilometrové přeháňky, desetikilometrové zácpy, desetimetrové fronty na záchod. Přeleželé vlasy, touha po sprše. Zoufalých 23 hodin.
Prosvištění kolem Bruselu. „Tam za těma stromama je Atomium, ale to asi neuvidíte.“
Už jsme ve Formuli 1. „Chovejte se slušně nebo mi seberou pas. Vstáváme v pět. Ukliďte a dobrou.“


18.6.

Den před zítřkem. Žluť vlaku Eurotunelu. „Do you speak english? How long will you stay in England?“ „Vyhlašuju soutěž kdo napočítá nejvíc medúz.“ Desítky očí přilepených na skle miniaturního okénka, probodávající metry betonu. „Ještě nějaké čaje?“
Tlak v uších a v hlavě byl odporný, ale zdárně jsme ho překonali. Po záchvatech klaustrofobie jsme opět spatřili světlo světa, pevnou nadmořskou půdu a vyliskal nás mořský vzduch. Naše vtipná průvodkyně prohodila jen tak mimochodem, že ta tunelová stvůra jede až 300km/h, což způsobilo menší revoluci našich žaludků. Ještě menší poučení řidiči o řízení vlevo a za deset minut jsme v Doveru.
Malé přístavní město vybudované po 2. Světové. Nebyla jsem sama, kdo se chtěl hrabat na štěrkové pláži, ale přestože jsme posunem získali hodinu, čas nás kousal.
Jsme asi 60 mil od Londýna a jedeme. Zatím mně neznámo kam. Hm, tak už známo. V Milton Keynes jsme přibrali (někteří i na váze) další vtipnou průvodkyni, která nás hned na přivítanou zdeptala myšlenkou, že se tam vlastně vůbec nedomluvíme a navíc nám ani nevezmou bankovky, jelikož si vytiskli nové a našim zaostalým bankám to zatím nedošlo. Po okamžitém prošacování našich peněženek jsme se zklidnili, pochybnosti o neinformovanosti českých bank byly zažehnány.
Mimochodem Milton Keynes platí za neuznávané město, neboť bylo vybudováno uměle před 20 lety a nemá tudíž žádnou historii angličany požadovanou.
Vzhledem k tomu, že Skotům nebudeme rozumět vůbec a naší poetické průvodkyni, ačkoli je Češka, skloňování nic neříká, to bude docela zářivý týden.
První delší zastávka byla v Yorku. Na to, jak je populární v dějinách a tak vůbec, je to jenom malá díra, něco mezi Kyjovem a Hodonínem. Má to pět a půl ulice a ještě je to důležitě obehnané hradbami. Ale mají tam pěkné zahrádky.
Dalších pět romantických hodin v autobuse mě skoro zabilo. Drahá přítelkyně sore throat, co mě přišla včera navštívit a rozhodně se nebránila dlouhodobějšímu pobytu, zcela bránila mé komunikaci a to už i v češtině.
Když jsem asi poosmé usínala, dorazili jsme na místo. Ještě jsme asi deset minut klepali kosu před autobusem a s nuceným úsměvem trnuli, komu se dostaneme do spárů. Nakonec úspěšně dopraveny (já, Krista) do domu osmadvacetilété ženy se dvěma malými caparty, svalily jsme se do předem již připravených postelí a odmítly se hnout.


19.6.

První den začíná ranním seznámením s hlavou rodiny, která, jak jsme se později dozvěděli, se zde vyskytuje pouze zrána a navečer.
V půl deváté jsme měli být na parkovišti. Pro jistotu jsme projeli asi tak všechna parkoviště v Edinburghu a se zhruba dvacetiminutovým zpožděním jsme dorazili k autobusu.
Po jisté nezaznamenané době jsme přijeli do Holyrood House. Chvíli jsme se kodrcali po zámku, cpali jsme se svými svačinkami a obdivovali anglické trávníky. Dál se pokračovalo po Royal Mile, která má údajně dva kilometry (prý skotská míle) Pak už jsem tomu věřila...
Přes všechny kostely a kaple jsme se vyškrábali až nahoru ke „castlu“, mrkli jsme na ten šutr, co ho furt nikdo nechce ukrást, aby už nemohl být korunovaný žádný král, a taky na korunovační klenoty. Mělo se střílet z děl na ohlášení jedné hodiny, ale asi se nějak zapomněli.
Fascinovala mě výroba tartanů a ceny ještě víc.
Ještě fotka – památník Waltera Scotta – cvak.


20.6.

S únosným zpožděním byly jsme dopraveny na umělou naši autobusovou zastávku. První část programu dnešního vedla do podmořských akvárií (Deep Sea World). „Ale možná se tam nedostaneme, nemáme objednaný vstup. To nás jen tak napadlo, že bysme si tam mohli zaject.“ Nad celou tou akcí se tyčil rudě červený železniční mostík z roku 1890, kupodivu se ještě používá, což jakože teda jde. „Štěstí“ nám přálo. Pár žraloků a platýzů. Když se rybičky napapaly, pokračovalo se na Stirling. Následuje Glasgow. Prý město kultury, ale asi to bylo nedostatkem času, že se nám ta kultura nepodařila najít.


21.6.

Krajina severu se s průmyslovým jihem nedá srovnat. Naprosto nám vyrazila dech. Když někdo do mrtvolného ticha zahlásil „Tak tohle se mi líbí“, nezmohli jsme se na nic jiného než na souhlasné „Ehé“.
Loch Lomond, největší jezero. Mezi jednotlivými jezery jsou zdymadla, která zaujala především mužskou část zájezdu. Nadšeně jsme sledovali na Neptunových schodech, což jsou ta největší, jak „sa to tam otvírá a zavírá a tá voda tam tečé“.
Chvíli jsme ještě čekali až se nejvyšší hora Ben Nevis (1343 m) vynoří z mlhy, abychom si ji mohli zvěčnit. Někteří čekali déle a skoro tam zůstali.
Projíždíme soustavou čtyř jezer, poslední Loch Ness. Jelikož nám nebylo dopřáno si jezero vyfotit (opět nás tlačil čas), vyblejskli jsme si aspoň stejnojmenný hotel, snědli čtyři kila párků a jeli zpátky.


22.6.

A hurá domů. „Přejíždíme Temži. A vidíte? Tak támhleto v té mlze je Lodnýn. Jo, to jste asi nepostřehli, ale před chvilkou jsme míjeli několik takových známých měst, ale stejně jste je nemohli vidět, protože jedeme po dálnici. Ano a už jsme u Eurotunelu. Musím vás upozornit, že je tam nepříjemný tlak, to říkám hlavně těm, co mají nějaké problémy, ale nemusíte se bát za půl hodinky jsme venku. Jo, a prosím vás, záchody jsou vpředu, takže pokud někdo potřebuje, ať si pospíší, než se tam nahrnou jiné autobusy.“


23.6.

„Ano a loučíme se s Prahou... loučíme se s Brnem... a já se s vámi taky loučím. Brno nám tu nechalo kytaru. Jé, a taky jeden batoh.“
„Hele lidi Stražovják!“

Jaro I

Chodníky plné
Zvadlých květů stromů
Mrtvých ptáčat
Vypadlých nebo vyhozených z hnízda
Nutí to přemýšlet
Jestli to nezačnou dělat
Taky lidi

Nepatrné kostřičky
Se časem zašlapou
Mezi dlažební kostky

Sníh už umřel
Bez potomků
Jen vysokohorské koncentráky
Ale až na podzim otěhotní mraky
Svět se zas promění
V přecpaný děcák