malé princezně co se nepotkává každý den

Na čelo si nakreslím
tuší kříž,
pod paži
žlutou obálku a budu
chodit kolem kostela
a až se mě někdo zeptá, řeknu,
že jsem boží posel a v obálce mám
osud světa.
„A jaký tedy bude?“ zeptá se on a já
odpovím: „Modrý, neboť je ve žluté obálce,
protože kdyby byl zelený, byl by v obálce červené.“
A člověk bude
chvíli stát, a pak se podívá
na hodinky a odejde.
Ale přijde jiný - Závistivec a zeptá se,
proč právě já jsem boží posel
a já odpovím,
že se nenašel odvážlivec,
co by vzal do rukou
žlutou obálku
a Závistivec se zeptá proč.
Odpovím, protože je v ní osud světa.
Závistivec se omluví,
neb sám usoudí,
že by nedokázal držet v rukou
osud světa
ve žluté obálce a odejde.
Pak přijde děvčátko. „Proč máš na čele ten kříž?“ zeptá se.
„To z úcty,“ odpovím. „Co je to úcta?“ zeptá se.
„Úcta je když prosíš a děkuješ za věci,
které dostaneš,“ odpovím a ono mě poprosí,
zda bych mu nedal svou obálku, když je tak krásně žlutá a já mu ji podám a ono poděkuje. Malýma ručkama z ní vykouzlí vlaštovku.
„Naučíš ji létat prosím?“ zeptá se
a já ji zdvihnu nad hlavu a pustím.
Vlaštovka se rozkrouží nad našimi hlavami.
„Ach, to je krása. Děkuji!“ zvolá děvčátko
a odběhne za ní a já tam zůstanu stát
bohatý jeho díkem a zbaven tíhy osudu.