Třicet osm sedm

Já vím

zatímco se spouštím s kosmonautem
(nestárne vlivem dilatace času)

stavíš z jahod bunkry
(vystřelují lidi s padáky)

mezi litry majoránkového čaje
rozkrojím mango k podobojí

že tě bolí v krku

pár kapek

jsi neopustitelný
jako čas
utracený za spánek

mluvíš barvami oleje
v kalužích

trochu hledáš
asi jako dětská ruka
na dně hrníčku
kde zůstala trocha cukru

jsem molová symfonie
vykoupená durem tvého smíchu

*

neokované smíchoblues
  rozsypaných pouští


    cukr v čaji
    a modrovislé nebe

dorozpouští


    jako těm dvěma v ráji
    obzorem touhy zrají